Novinky \ Rozhovor s doc. Houžvičkou o osobnosti prof. Picka!

Rozhovor s doc. Houžvičkou o osobnosti prof. Picka!

26.03.2019



Dne 12. 3. 2019 převzal doc. Václav Houžvička ocenění za prof. Otto Picka, které mu bylo uděleno Ministerstvem zahraničních věcí In memoriam za přínost české diplomacii u příležitosti 20. výročí rozšíření NATO.

Prof. Otto Pick by§ český politolog a diplomat. V 80. letech 20. století byl ředitelem československého vysílání rádia Svobodná Evropa v Mnichově.
Pro doc. Václava Houžvičku bylo ctí za něj ocenení převzít.

Kde se doc. Houžvička s prof. Pickem setkali? Pojilo je pouze pracovní pouto nebo i to přátelské? A jaký prof. Pick vlastně byl? 
Přečtěte si rozhovor s doc. Houžvičkou!
Užijte si čtení!

 
Jak dlouho jste se s prof. Pickem znali a kde jste se potkali?
 
Profesora Ottu Picka jsem potkal na jaře 1992, kdy nás seznámil tehdejší šéfredaktor odborného měsíčníku Mezinárodní politika Dobroslav Matějka. S tím jsem byl v přátelském vztahu od léta 1989, kdy jsem podpořil  přípravy obnoveného vydávání revue zastavené po nástupu Husákova normalizačního vedení v roce 1969. Nulté číslo obnoveného časopisu vyšlo na přelomu let 1989/1990. Dlouhých debat s Dobroslavem, se občas zúčastnil také Otta Pick, který se posléze stal ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů. Začal jsem publikovat v Mezinárodních politice i čtvrtletníku Mezinárodní vztahy články k problematice sociologických výzkumů názorů a postojů obyvatel českého pohraničí k Německu, sudetské otázce aj. O. Pick měl o česko-německo/sudetský diskurz hluboký zájem, neboť si byl vědom klíčového významu vyřešení výbušné minulosti na české cestě do západních integračních struktur, NATO a Evropské unie. V éře prezidenta R. Reagana byl asi tři roky ředitelem českého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa a dobře věděl, jak sudetský problém rozděloval nejen československý exil na Západě, ale také domácí disent. Nedělal si iluze, že doma v republice to bude jednodušší. Proto ho zajímala sociologická reflexe,  na jejímž základě usiloval lépe pochopit co "my doma" si vlastně myslíme. Říkal, že mu tato zpětná vazba veřejného mínění chyběla již v exilu v souvislosti s obsahem vysílání Svobodné Evropy do Československa. Podobně P. Tigrid: znali jsme názory disidentů, ale většinová společnost byla velká neznámá...
Podrobněji se k vývoji česko-německých vztahů po roce 1989 vracím ve své monografii Návraty sudetské otázky. 


Na jakou příhodu s prof. Pickem vzpomínáš obzvlášť rád?
 
Těch příhod bylo více, ale zde bych rád zmínil nikoliv příhodu, ale situaci, kdy  mě na podzim 1996 pozval Otta Pick k debatě a seznámení s Pavlem Tigridem. Bylo to v souvislosti se závěrečnou fází vyjednávání o česko-německé deklaraci, která byla složitá, trvala dva a půl roku a závěr hrozil fiaskem těsně před podpisem. Rozjel se intenzivní, nejméně dvouhodinový brífink, kdy jsme ve třech zcela otevřeně probrali všechna hlediska situace, aktuální i historická. Ostře a místy konfliktně. Ostatně sporů jsme měli i později několik. V jedné chvíli jsem v zápalu debaty pronesl, že by všechno bylo jinak, kdybychom na podzim 1938 bojovali. Otta byl ovšem břitký ironik a suše odvětil, no jo to jsme měli, ale nebojovali... V závěru této schůzky mě Pavel Tigrid požádal o spolupráci  v pracovní skupině pro přípravu Česko-německého diskusního fóra. V Koordinační radě diskusního fóra jsem poté působil tři funkční období.
 

Jak došlo k tomu, že jsi ocenění přebíral zrovna Ty?
 
Od prvních setkání s Ottou Pickem se vyvinulo něco jako hlubší osobní sympatie. Což se přeneslo též na paní Zdenu Pickovou, protože v pozdější době jsme se scházeli v její přítomnosti. Po smrti prof. Picka se paní Zdena rozhodla definitivně zakotvit ve Velké Británii, neboť cestování mezi Prahou a Londýnem bylo únavné, navíc si přeje být nablízku dětem, které tam žijí. Ke zdravotním problémům se aktuálně přidalo i zranění, které vyžaduje intenzivní léčbu. Takže se na mně obrátila se žádostí, zda bych mohl převzít Medaili za zásluhy o diplomacii In memoriam O. Picka. Což chápu jako výraz mimořádné důvěry a rád jsem souhlasil. Není moc lidí, kteří by mi podobně rozšířili obzory a jsem za to vděčný.
 
.
Jak bys osobnost profesora Picka vystihl ve zkratce?
 
Světa znalý, vtipný, lehce cynický, vždy dobře informovaný, šarmantní společník. Znamenitý vypravěč. Člověk, jehož lidský příběh je privátní součástí  dramatického průběhu dvacátého století ve střední Evropě. 
Otta musel dvakrát do exilu. Poprvé jako židovské dítě unikl jisté smrti, když stačil opustit Protektorát  v létě 1939 jedním z vlaků sira Nicholase Wintona do Velké Británie . Když se vrátil do Československa s americkou armádou začátkem května 1945 nenašel  jediného živého člena rodiny. Podruhé opouštěl potají Prahu po únorovém převratu roku 1948. Nechci pokračovat ve výčtu biografických dat, pouze  naznačuji, čím mi imponoval.
Ještě jedna vlastnost mi byla sympatická. Cituji zde paní Zdenu: Neboť věřil, ze dnešní svět potřebuje stabilní instituce k vyváženi  patetických, autoritářských modelů výkonu demokratické politiky. 
Ottu Picka nejlépe charakterizuje jeho jediné poslední přání ohledně pohřbu: "Žádné kytky - když něco, tak kozy pro Afriku."

 

Otázky položila Jitka Ježková a tímto děkuje doc. Houžvičkovi za jejich zodpovězení.